Když herní firmu kupuje stát

Prodej EA za 55 miliard dolarů se 4. srpna uzavřel. Saúdský PIF tím drží celou cestu hry od studia po arénu a pravidla, která to měla prosít, měřila úplně jiné věci.

Share
Když herní firmu kupuje stát

Prodej EA za 55 miliard dolarů se 4. srpna uzavřel. Je to největší pákový odkup v dějinách byznysu a zároveň jen ten nejviditelnější dílek mnohem větší skládačky. Saúdská Arábie skupuje vývojáře, mobilní hity, esportové organizátory, turnaje i arény, a mně čím dál víc vrtá hlavou, že pravidla, kterými takové nákupy prosíváme, měří všechno možné, jen ne to podstatné. Tak jsem si na celou tu mapu posvítil pořádně.

Řetězec, který se právě zaklapl

Představte si obyčejný podzimní večer. Koupíte si nové FC, protože ho kupujete každý rok, stejně jako se ho loni do konce října podle odhadů analytiků prodalo přes dvanáct milionů kusů. Jenže od letoška ten rituál znamená něco navíc. Část vašich peněz teď poputuje do firmy, kterou ovládá saúdskoarabský státní fond PIF. Tedy fond, kterému předsedá korunní princ Mohammed bin Salman, muž, jenž podle závěru americké zpravodajské komunity schválil operaci, která měla novináře Džamála Chášukdžího zajmout, nebo zabít. Agenti ho pak zavraždili na saúdském konzulátu v Istanbulu. Mimo jiné.

Ještě před pár týdny by tahle věta patřila do podmiňovacího způsobu. Jenže 4. srpna se transakce uzavřela, akcie EA naposledy zavřely a firma po sedmatřiceti letech zmizela z Nasdaqu. Řetězec, o kterém tu bude řeč, od té chvíle platí celý. A ne, otázky tím nezmizely, jenom se na ně bude hůř odpovídat. Firma, která si nás takhle drží v obýváku, totiž zrovna přestala mít povinnost cokoli veřejně vysvětlovat.

Nejdřív fakta, pak dojmy

Cesta k uzavření dealu byla nakonec překvapivě hladká. Evropská komise rozhodla 22. července a den nato to oznámila: spojení podle unijních pravidel pro fúze schválila hned v první fázi a bez jediné podmínky, protože jeho dopad na soutěž v trzích, kde obě strany působí, označila za omezený. Do konce července padla i druhá bruselská překážka, řízení podle nařízení o zahraničních subvencích, kde Komise nechala prostě uplynout lhůtu předběžného přezkumu, aniž otevřela hloubkové šetření. A 30. července oznámila EA regulátorům, že má pohromadě všechna potřebná povolení. Z toho plyne, že americký výbor CFIUS, dlouho považovaný za největší otazník, transakci pustil nejpozději k tomuhle datu, tedy skoro dva měsíce před smluvním termínem. Přesněji to nevíme a vědět nebudeme. CFIUS ze zákona nepotvrzuje ani to, že nějaké podání dostal, natož jak rozhodl a jestli si vymínil podmínky. EA žádné neoznámila, což je všechno, co se k tomu dá poctivě říct.

Teď fakta, ať v tom máme pořádek.

Konsorcium fondu PIF, investiční firmy Silver Lake a firmy Affinity Partners oznámilo záměr koupit Electronic Arts loni 29. září. Nabídka zněla na 210 dolarů za akcii v hotovosti, dohromady zhruba 55 miliard dolarů, tedy prémie 25 procent proti ceně před prvními úniky. Financování stojí na asi 36 miliardách vlastního kapitálu a 20 miliardách dluhu, který upsala banka JPMorgan. Akcionáři transakci odmávli 22. prosince, pro bylo devětadevadesát procent odevzdaných hlasů. Andrew Wilson zůstává šéfem, sídlo zůstává v kalifornském Redwood City a v konsorciu drží PIF 93,4 procenta, Silver Lake 5,5 a Affinity Partners 1,1. Tenhle rozpis mimochodem EA nikdy oficiálně nepotvrdila, uniklo to z brazilského antimonopolního podání. Evropská komise ostatně mluvila rovnou o výhradní kontrole PIF nad EA.

Je to největší pákový odkup v historii. Dosavadní rekordman, texaský energetický gigant TXU z roku 2007, skončil sedm let po odkupu bankrotem, což se sluší zmínit. A jeden důsledek se skoro nezmiňuje: s burzou zmizely i kvartální výsledky, výhledy a povinnost cokoli veřejně vysvětlovat. Výsledkové cally i výhledy firma pozastavila už loni v říjnu, pár dní po oznámení dealu, a poslední formalita, úplná deregistrace u americké komise pro cenné papíry, se vyřizuje zhruba v těchhle dnech. O společnosti, jejíž hry hrají stovky milionů lidí, budeme napříště vědět míň než kdykoli od jejího vstupu na burzu v roce 1989.

Proč ropná velmoc potřebuje Pokémony

Odpověď se jmenuje Vision 2030, plán, jak odpojit saúdskou ekonomiku od ropné kapačky. V září 2022 vyhlásil Mohammed bin Salman národní strategii pro hry a esport: do roku 2030 chce v zemi 250 herních firem, 39 tisíc pracovních míst a příspěvek 50 miliard rijálů k HDP, v přepočtu asi 13 miliard dolarů, tedy něco přes procento ekonomiky. Vykonavatelem je Savvy Games Group, stoprocentní dcera PIF s rozpočtem 37,8 miliardy dolarů a s veteránem z Activisionu Brianem Wardem v čele. Samotný PIF spravuje aktiva někde mezi 900 miliardami a bilionem dolarů, záleží, koho se zeptáte, a do sportu od roku 2016 nasypal podle dostupných odhadů přes 50 miliard. Přesnější číslo nezná nikdo, konsolidovaný audit saúdských sportovních výdajů neexistuje.

Logika za tím dává smysl, a právě to je na tom zajímavé. Přes 70 procent saúdské populace je mladší 35 let a hráčů tam podle tamního ministra sportu žije přes 23 milionů. MBS navíc sám sebe označuje za hráče, prý od dětství, a média ho konzistentně spojují s Call of Duty. Diverzifikace, pracovní místa, turismus, prestiž a přímá linka k publiku, na které tradiční média nedosáhnou. Kdybych seděl v Rijádu, dělám nejspíš totéž. Jenže to, že strategie dává smysl jim, ještě neznamená, že se nemáme ptát, co udělá s námi.

Mapa, ze které jde respekt i mráz

Pojďme si tu mapu rozložit celou, protože EA je jen její nejdražší kus. Savvy koupila v roce 2023 za 4,9 miliardy mobilního vydavatele Scopely, tvůrce hitu Monopoly GO. Scopely pak loni na konci května dokončila nákup herní divize Nianticu za 3,5 miliardy, čímž pod saúdskou střechu přešlo Pokémon GO, Monster Hunter Now, Pikmin Bloom, přes čtyři stovky vývojářů a základna přes 30 milionů hráčů měsíčně s roční tržbou přes miliardu dolarů. Letos v březnu k tomu Savvy přidala zatím neuzavřenou dohodu s ByteDance o koupi studia Moonton, domova Mobile Legends: Bang Bang, za šest miliard dolarů. A esportový kolos ESL FACEIT Group za zhruba 1,5 miliardy patří pod Savvy už od roku 2022.

Pak jsou tu podíly, které se pořád přeskupují. Japonské SNK, domov King of Fighters, drží z 96 procent nadace Misk, formálně mimo PIF, prakticky ovšem v rukou téhož muže. V Nintendu si PIF vybudoval přes osm procent, jenže je pak postupně odprodával a na konci roku 2024 byl na 4,19 procenta. Dál drží kusy Capcomu, Nexonu, Koei Tecmo, Square Enixu, NCSoftu i Bandai Namca a asi šest procent Take-Two. A letos v lednu tenhle balík za nějakých 12 miliard dolarů přesypal právě do Savvy, aby to celé drželo pohromadě.

Pak je tu vrstva akcí a betonu. Turnaj Evo, vrchol bojovkové scény, v únoru přešel kompletně pod firmu RTS, kterou od loňského září vlastní Qiddiya, saúdský státní megaprojekt zábavního města kousek od Rijádu, kde roste celá herní a esportová čtvrť s arénami. Esports World Cup rozdává prize pool 75 milionů dolarů a jeho letošní ročník právě běží. Kolem toho je pak sport jako košatější vzorec: Newcastle United, LIV Golf, který ovšem PIF od letoška financuje jen do konce sezony, Aramco coby hlavní celosvětový partner FIFA a fotbalové mistrovství světa 2034 rovnou doma.

Spojte si ty vrstvy do jedné linky a vyjde vám celá cesta hry od nápadu k divákovi: vývoj a značky, mobilní distribuce s miliony hráčů denně, organizátor soutěží, nejslavnější turnaj bojovek na světě a nakonec aréna, do které se to všechno jednou sestěhuje. Běžný vydavatel vlastní kousek té cesty. Saúdská Arábie ji skládá celou.

Fond, který nepočítá jen peníze

V čem se vlastně státní fond liší od obyčejného private equity, které herní firmy skupuje taky? Silver Lake chce koupit, zhodnotit a jednou se ziskem prodat, jeho motivace se vejde do tabulky. Suverénní fond počítá vedle výnosu i položky, které se do tabulky nevejdou: pracovní místa doma, diplomacii, turistiku, pověst země a přístup k mladému publiku celého světa. Politolog Aaron Ettinger z Carleton University používá pro saúdské utrácení ve sportu termín loss leader. Prodělávat tady, aby se zisk, finanční i politický, sklízel jinde.

Praktický dopad je jednoduchý. U takového vlastníka přestává ziskovost vysvětlovat celé rozhodování, protože do něj vstupují i cíle státu. Nálepka sportswashing, kterou jsem tu sám dřív používal, tuhle šíři už nepokrývá. Hraje se o víc než o pověst.

Když se řekne státní vlastník herní firmy, většina z nás si představí škrtnutý dialog nebo zakázanou misi. Vliv v korporátním světě pracuje tišeji a účinněji. Projeví se v greenlight meetinzích, kde se rozhoduje, který projekt dostane rozpočet a který skončí v šuplíku, v kalendáři akcí, tedy které město dostane turnaj, i ve sponzorských balících, na kterých visí existence týmů a komentátorů. A když na jednom pořadateli závisí prize pooly půlky scény, každý si dvakrát rozmyslí, co řekne na kameru. Cenzura se zkrátka obejde bez zakázané repliky. Někdy úplně stačí, že určitá hra nikdy nedostane zelenou.

Férovost mi zároveň velí dopsat druhou půlku odstavce. Doložený případ, kdy by saúdský vlastník sáhl do obsahu hry nebo do průběhu turnaje, jsem ve Scopely, v SNK ani na Evu nenašel, a věřte, že jsem hledal poctivě. Šéf RTS po únorovém převzetí slíbil, že tradice, hodnoty a identita Eva zůstanou beze změny, a produktový šéf Pokémon GO se veřejně zavázal, že hra nezačne prodávat lokační data hráčů. Jsou to sliby nových majitelů, žádné nezávislé záruky, jenže do poctivého obrázku patří.

Do stejného obrázku ale patří i jedna výjimka, a je o patro výš. Saúdská verze dokumentu Esports World Cup: Level Up na Amazon Prime přišla loni v červenci o dvě minuty, ve kterých co-CEO Team Liquid Steve Arhancet mluví o tom, jaké je být gay v esportu a jak nerad jezdí soutěžit do Rijádu. Zmizely i screenshoty kritiky od fanoušků a duhové prvky na Pride dresech týmu někdo rozmazal. Kdo o tom střihu rozhodl, se nikdy nezjistilo, pořadatel, Amazon i produkční firma odmítli cokoli komentovat, a na akci samotné Pride dresy povolené byly. Pořád je to ale jediný doložený okamžik, kdy někdo v tom řetězci sáhl do obsahu.

Senátoři Richard Blumenthal a Elizabeth Warren to loni 14. října v dopise ministru financí formulovali tak, že saúdským investicím jde vedle výnosů především o vliv. V dopise jmenují konkrétně: citlivá data stovek milionů hráčů, přístup k americkému AI know-how a možnost určovat, kam se EA vydá. Podepsal bych, jen dodám, že ten vliv je zatím potenciál. Hlídat se má právě proto, aby potenciálem zůstal.

Tři síta, kterými kultura propadla

Tím se dostávám k věci, která mě na celé transakci znepokojuje nejvíc, protože přesahuje EA i Saúdskou Arábii. Povolení vydávaly úřady od Bruselu přes Brazílii a Turecko po Kanadu, ale typy té kontroly byly jen tři. Americký CFIUS zkoumal národní bezpečnost, tedy hlavně data, technologie a AI. Bruselské řízení o zahraničních subvencích zkoumalo, jestli státní peníze nepokřivují trh. A klasická kontrola fúzí zkoumala dopad na konkurenci, kde Komise 22. července žádné riziko nenašla. Všechna tři síta mají smysl a všechna tři transakci propustila. Otázku, co s herní kulturou udělá stav, kdy jeden stát vlastní cestu od studia po stadion, si přitom nepoložilo ani jedno z nich. Kulturní pluralita jimi prostě propadla. Unijní nařízení o fúzích pojem kulturní diverzita vůbec nezná, chrání jen pluralitu médií, a to ještě jen tehdy, když se toho členský stát sám dovolá. Úředníci dělali svou práci přesně podle pravidel, díra zeje v pravidlech samotných, protože vznikala pro firmy, u kterých se motivace dá přečíst z výsledovky.

Jednu pikantnost si neodpustím. V konsorciu drží 1,1 procenta Affinity Partners, firma Jareda Kushnera, zetě prezidenta Trumpa. O poslední překážce tedy rozhodoval výbor, kterému předsedá ministr financí Trumpovy vlády, a rozhodl bez jediné veřejně oznámené podmínky. Víc v tom hledat nemusíte, mně to jen přijde jako detail, který by scenárista škrtl jako příliš laciný.

Dvacet miliard přítěže

O dluhu se toho v souvislosti s EA napsalo nejvíc, a právem, i když podle mě jde nakonec o menší část příběhu. Připomenu mechaniku: u pákového odkupu splácí dluh kupovaná firma, kupující nikoliv. EA tedy ponese 20 miliard nového dluhu, z toho zhruba 18 miliard natažených rovnou při uzavření. A to v situaci, kdy má za sebou rekordní fiskální rok: 8,03 miliardy dolarů v net bookings, k čemuž jí pomohl Battlefield 6 se sedmi miliony prodaných kusů za první tři dny.

Současně letos stihla tři vlny propouštění. V únoru studio Full Circle, které dělá nový Skate, v březnu studia kolem Battlefieldu, tedy DICE, Ripple Effect, Criterion a Motive, a v červnu zákaznickou podporu, moderaci, IT a nábor. Počty EA ani u jedné vlny nezveřejnila. Od roku 2023 přišlo ve firmě o práci přes dva tisíce lidí. Live services přitom tvoří jedenasedmdesát procent tržeb a dvacetimiliardový dluh je argument pro každého manažera, který bude chtít ten poměr ještě přitlačit a rizikové projekty seškrtat.

Když jsem tenhle odstavec psal poprvé, končil větou, že jde o spekulaci podloženou čísly, ne o proroctví. Za pár dní od uzavření dealu zestárl. EA podle Bloombergu sdělila svým novým věřitelům, že hodlá srazit roční provozní náklady o 700 milionů dolarů, mimo jiné odstraněním organizačních neefektivit, soustředit se na klíčové tituly a víc nasadit AI ve vývoji. Úroky z osmnácti miliard natažených při uzavření vyjdou zhruba na 1,8 miliardy ročně, tedy víc, než kolik EA loni vydělala provozně. A Andrew Wilson den po uzavření povýšil Cama Webera, dosavadního šéfa EA Sports, na pozici, ze které řídí všechna studia. Zbytek si domyslíte sami.

Jenže Británie přece taky platí

Nejsilnější námitka proti celému textu zní: vždyť hry dotuje kdekdo, tak co se rozčiluju. Spojené království daňovým kreditem vrací studiím 34 procent kvalifikovaných nákladů, po zdanění reálně asi čtvrtinu, Kanada má provinční kredity, Francie svůj fond. Pravda. Rozdíl je v konstrukci. Britský kredit je pravidlo, na které dosáhne každé studio splňující podmínky, a stát za něj nedostane židli ve správní radě ani slovo do obsahu. Saúdský model stojí na kontrolním vlastnictví a na koncentraci mnoha pater řetězce v jedněch rukou. Rozptýlená podpora podle pravidel a vertikála pod jedním majitelem jsou dvě různé věci, i když se obě platí ze státní kasy.

Druhé srovnání, které uslyšíte: Tencent a Microsoft. Taky pravda. Tencent vlastní celý Riot, drží kolem 40 procent Epicu a loni v listopadu koupil něco přes čtvrtinu nové ubisoftí dceřiné firmy, která spravuje Assassin's Creed, Far Cry a Rainbow Six. Microsoft spolkl Activision Blizzard za 68,7 miliardy. Korporátní kapitál má taky politické a obchodní zájmy a čínský stát umí na Tencent dosáhnout velmi dobře. Tencent i Microsoft se ovšem aspoň formálně zodpovídají akcionářům, trhům a soudům. Suverénní fond se zodpovídá koruně. Poslední kus férovosti: Saúdská Arábie má plné právo diverzifikovat ekonomiku a budovat domácí herní scénu, s miliony mladých hráčů má na to výchozí pozici jako málokdo na světě. Samotné státní peníze bych za problém neoznačil. Problém ale začíná tam, kde se potká kontrola, koncentrace a mizivá odpovědnost, a přesně tahle kombinace tu teď vzniká.

Komunita už hlasuje, po svém

Zatímco regulátoři probírali svá síta, hráči hlasovali po svém. Registrace na letošní Evo v Las Vegas spadly meziročně o 32 procent na 5 774 soutěžících, nejmíň od roku 2014. Vedení turnaje ukazuje na červnový termín a na rostoucí cestovní náklady, což je nepochybně kus pravdy. Saúdské vlastnictví nezmínilo ani slovem.

Část hráčů a komentátorů ovšem účast otevřeně bojkotuje kvůli saúdskému vlastnictví. Organizace Games Done Quick přerušila 12. července přímo za běhu svůj sponzorovaný stream k výročí Metal Slugu poté, co divákům došlo, komu SNK patří, a peníze od sponzora odmítla. Mezinárodní olympijský výbor a Saúdové se loni na konci října dohodli na zrušení dvanáctileté smlouvy o olympijských esportových hrách v Rijádu. A Esports World Cup se letos musel přestěhovat z Rijádu do Paříže, i s celým prize poolem. Pořadatel mluví jen o současné situaci v regionu, média o bezpečnostních obavách kvůli válce s Íránem.

Čekali byste, že takový rok systémem otřese. Jenže vertikála všechny ty rány ustála bez mrknutí: jedna akce skončí, druhá se přestěhuje, peníze tečou dál. Přesně tahle odolnost prozrazuje, oč tu běží. Jednotlivé turnaje a značky jsou vyměnitelné, infrastruktura zůstává.

Kupuje se tu pozornost

Upřímně, plošné „zakázat“ mi ani nikdy nepřišlo jako správná odpověď na legitimní, byť nepohodlnou investici. Smysluplnější je chtít nahlas a konkrétně pojistky, a to i teď, po uzavření: nezávislé správní rady s reálnou pravomocí, datové bariéry mezi hráčskými účty a vlastníkem, což je přesně ten typ podmínky, který CFIUS umí vynutit a u téhle transakce ho veřejně nevynutil, lidskoprávní due diligence podle zásad OSN pro byznys, průhledné financování akcí a sponzoringu a závazky k zaměstnanosti, které přežijí první úsporný balíček.

Od zákonodárců bych pak chtěl debatu o tom, jak vůbec posuzovat kapitál, který sleduje víc cílů než výnos. Dnešní pravidla to moc neumí a tahle akvizice to jen obnažila.

Až se příště budete dívat na finále velkého turnaje nebo si u virtuální pokladny vyzvednete další ročník FC, zkuste si na chvíli představit celý řetězec za obrazovkou. Tím nejcennějším v saúdském nákupním košíku je podle mě rozhodovací moc nad tím, co vznikne, co vyjde, kde se hraje a co svět považuje za střed herního dění. Říkám tomu infrastruktura pozornosti a právě tu Rijád trpělivě skládá, zatímco my se dohadujeme o jednotlivých logách.

Ptát se mělo smysl, dokud byl řetězec rozpojený. Teď je zaklapnutý, a to je paradoxně důvod, proč se ptát nepřestat. Co bude EA vydávat, co potichu zapadne, kdo přijde o práci a proč, to se z kvartálních výsledků nedozvíme, protože žádné nebudou. Zbývá dívat se pozorně a nahlas říkat, co vidíme. Na transakci za 55 miliard je to zoufale málo. Pořád je to ale víc než pokrčit rameny.

Read more