TGIF - Octopath Traveler a svět, který nikdy neexistoval
Vzpomínka na svět, který nikdy neexistoval
Když jsem poprvé spustil Octopath Traveler, dostavil se okamžitý, téměř hmatatelný pocit návratu domů. Prvních pár minut jsem strávil v blaženém oparu, přesvědčený, že přesně takhle jsem se tehdy cítil u Final Fantasy VI nebo Chrono Trigger v devadesátkách. Byla to čistá, destilovaná nostalgie.
Jenže pak jsem udělal chybu. Vytáhl jsem z GOGu pár takových starých klasik a na chvilku si je pustil. A ten šok byl okamžitý. Hry vypadaly ploše, staticky a hrubě. V ten moment mi to došlo: Octopath Traveler a jeho oslavovaný styl HD-2D není retro. Je to sofistikovaná technologická lež. Je to vizuální rekonstrukce vzpomínky, která je mnohem krásnější než realita, ze které vychází. A právě v tom tkví genialita (i jistá zákeřnost) tohoto díla.
HD-2D jako digitální make-up
Co vlastně Square Enix s tímto vizuálním stylem udělal? Pokud se podíváme pod kapotu, vidíme fascinující hybrid. Máme tu postavy vykreslené v klasických spritech s nízkým rozlišením, které by technicky zvládla vykreslit i 16bitová konzole. Jednoduché, placaté textury jsou ale vrženy do plně trojrozměrného prostředí poháněného moderním Unreal Enginem.
Je to svět plný paradoxů. Pixelová postavička vrhá dynamický stín, který se mění v reálném čase podle polohy slunce. Voda se leskne s fotorealistickou fyzikou. A co je nejdůležitější – kamera využívá agresivní bokeh a moderní nasvícení, které dává scéně atmosféru, o jaké se vývojářům na SNES ani nesnilo.
Kombinace toho všeho tak vytváří zvláštní kognitivní disonanci. Náš mozek vidí pixely a křičí „tohle znám, to je dětství!“, ale naše oči vidí moderní post-processing a říkají „tohle je drahé, moderní a luxusní“.
Růžové brýle jako herní mechanika
Proč tento styl tak funguje, když vlastně neodpovídá historii? Protože Octopath Traveler nematerializuje to, jak staré hry vypadaly, ale to, jak si je pamatujeme.
V devadesátých letech jsme hráli na malých, blikajících CRT televizích. Rozlišení bylo nízké, ale naše fantazie pracovala na plné obrátky. Ty chybějící detaily, ten lesk brnění, tu atmosféru temného lesa, to vše si náš mozek domýšlel. Grafika byla jen hrubým náčrtem, zbytek byla práce naší imaginace.
Octopath Traveler dělá tuhle práci za nás. Autoři vzali naši dětskou fantazii, ty naše růžové brýle, a naprogramovali je přímo do hry. HD-2D je vlastně zhmotněním naší selektivní paměti. Hra nám předkládá ideální verzi minulosti, vyčištěnou od ošklivosti a technických limitů. Je to historie, která se nikdy nestala, ale kterou si všichni kolektivně přejeme mít.
Bezpečí v pixelech
Existuje i pragmatický, možná až sociologický důvod, proč tento styl v dnešní době tolik rezonuje, a proč na něj intelektuálnější část herní obce tak slyší. Žijeme v době hyperrealistických her, které se nás snaží ohromit detaily pórů na tváři hrdiny. Často je to ale jen vizuální smog, který unavuje. A jistě, peach fuzz u Aloy je super, ale na druhou stranu si ho během normálního hraní nemá šanci nikdo všimnout.
Pixel art se pro nás stal vizuální zkratkou pro „bezpečí“. Signalizuje nám, že tady platí stará, srozumitelná pravidla. Ale my už nejsme děti. Jsme dospělí s drahými 4K monitory a OLED televizemi. Nechceme hrát „ošklivé“ hry.
Octopath Traveler je tak dokonalým produktem pro stárnoucí generaci hráčů. Je to prémiové retro. Nabízí nám estetický kompromis: můžeme se cítit mladí díky pixelům, ale zároveň uspokojujeme svou potřebu po technologické kvalitě díky moderním efektům.
Krásná lež
Je Octopath Traveler podvod na naši nostalgii? V jistém smyslu ano. Lže nám o tom, jak vypadala minulost. Ale je to krásná lež. Ukazuje nám, že ve videohrách není cílem objektivní realismus, ale emoce a atmosféra. Hra dokázala vzít naši nedokonalou, zromantizovanou vzpomínku a dát jí hmatatelnou formu.
A to je možná ten největší trik. Hrajeme hru z roku 2018, nebo aktuálně „nulku“ z roku letošního, ale cítíme se u toho lépe, než jsme se cítili v roce 1994. A to za to malé obelhávání sama sebe rozhodně stojí.
