TGIF – Pokémoni noví, staří a ti další
Svět Pokémonů je fenomén, který mě nepřestává fascinovat. Celá značka, univerzum plné stovek potvůrek, ta myšlenka chytání, trénování a zápasení… je to prostě geniální. Vždycky, když vyjde nová generace, nebo alespoň každou druhou, si říkám, že teď je ten správný čas. Že teď se do toho konečně ponořím a propadnu tomu jako miliony dalších hráčů po celém světě. Jenže pokaždé, a to bez výjimky, se záhy přesvědčím, že tohle prostě není pro mě. A mrzí mě to víc, než by se mohlo zdát.
Problém, který s Pokémon hrami mám, je v jejich jádru. Jsou tak jednoduché a triviální, až to podle mého názoru aktivně škodí samotné hratelnosti. Vzpomínám si, jak jsem naposledy zkoušel Pokémon Sword. Těšil jsem se na prozkoumávání nového regionu, na chytání nových Pokémonů, na taktické souboje. Místo toho jsem dostal hru, která mě vodila za ručičku tak pevně, až mi z toho bylo trapně. Souboje byly triviální, obtížnost prakticky neexistovala a pocit výzvy se nedostavil ani jednou. Všechno šlo tak nějak samo a já měl pocit, že hraju spíš interaktivní dětský film než hru.
A pak je tu technická stránka věci, která je, a to se nebojím říct, šokujícím způsobem zastaralá. Je až ostudné, co si Nintendo dovolí na své konzoli vydat. Když se podívám na takovou The Legend of Zelda: Tears of the Kingdom, která běží na stejném hardwaru a vypadá v rámci toho, jak je masivní a co všechno dělá opravdu nádherně, a pak se podívám na trhané animace a prázdné textury v Pokémon Scarlet a Violet, je mi z toho smutno. Nejde o to, že by hra musela mít fotorealistickou grafiku, to vůbec ne. Jde o to, že technický stav her je často tak žalostný, že to kazí celkový dojem a vytrhává mě to z atmosféry.
Co mě ale na Pokémon hrách irituje snad nejvíc, je způsob, jakým se mnou komunikují. Mluví na mě, jako bych byl malé dítě. Přitom to nejsou hry vyloženě pro děti, cílová skupina je mnohem širší. Dialogy jsou často infantilní, postavy ploché a příběh tak naivní, až to bolí. Chápu, že je to značka, která cílí i na mladší publikum, ale proč by to mělo znamenat, že se musí rezignovat na kvalitní scénář a dospělejší témata?
A tak se s Pokémon hrami míjím. Vždycky si je s nadějí vyzkouším a vždycky mě zklamou. Mrzí mě to, protože bych se do toho světa opravdu rád ponořil. Chtěl bych zažít to dobrodružství, ten pocit objevování a tu radost z chycení vzácného Pokémona. Jenže to prostě nejde. Nemůžu se přenést přes tu absurdní jednoduchost, přes ten pravidelně zastaralý technický stav a přes ten infantilní tón. A tak mi nezbývá, než jen z dálky obdivovat fascinující svět a doufat, že jednou, třeba v příští generaci, se to konečně změní. Ale moc tomu nevěřím.
A teď už tradiční páteční review roundup:
