Tohle není Zelda, jakou znáte. A dost možná ani jakou chcete

Nintendo v úterý na výročním Directu ukázalo zhruba patnáct minut hratelnosti z remaku Ocarina of Time, který pátého listopadu vyjde jako exkluzivita pro Switch 2. Měl jsem u toho dva pocity naráz. Ten první se popisuje snadno. Husí kůže, Kokiri Forest v rozlišení, o jakém jsme si na N64 nechali jenom zdát, orchestr místo MIDI, nadabované cutscény. Paráda.

Ten druhý přišel ve chvíli, kdy Eiji Aonuma s naprosto vážnou tváří předvedl, že Link teď umí skákat.

Skok jako headline feature

Nechápejte mě špatně, tomu skoku fandím. Stejně tak volné kameře na pravé páčce, plavání pod hladinou nebo sprintu přes Hyrule Field. Všechno to dává smysl a všechno to hře prospěje. Mně ale ten výčet zarazil dřív, než mě stihl potěšit, a stačí si ho přečíst ještě jednou. Tohle jsou věci, které v jakékoli 3D akční hře berete jako samozřejmost zhruba od poloviny nultých let. Nintendo je prezentuje jako novinky a z jeho pohledu to novinky doopravdy jsou. V roce 1998 Link skákal sám, když jste doběhli na kraj římsy, a kamera si dělala, co chtěla.

A to je z celé prezentace ta nejdůležitější informace. Když je největší mechanickou novinkou tlačítko skoku, má slovo remake dost jiný obsah, než na jaký nás zvyklo Square Enix u sedmého Final Fantasy. Tady dostaneme hru z roku 1998, která bude vypadat jako hra z roku 2026.

Žádné lezení, žádná fyzika, žádné blbnutí

A tady se to začne rozcházet s tím, co si člověk představí, když se řekne nová Zelda na Switch 2.

Lezení po stěnách se nekoná, šplhá se výhradně po popínavých rostlinách jako kdysi. Výdrž nikde, trvanlivost zbraní ani vaření taky ne, o Ultrahandu nemluvě. Žádné sbíjení čtyř prkýnek a raketového motoru do létajícího nesmyslu, ani fyzikální hřiště, kde problém vyřešíte sedmi způsoby a šest z nich vývojáře nikdy nenapadlo. Struktura zůstává lineární, dungeony zůstávají dungeony a hra vám pořád říká, kam jít.

Vývojáři to ani nezastírají. Mezi Hyrule Field a Deku Tree zůstal načítací přechod, a to schválně, protože bez něj by se prý vytratil pocit z originálu. Aonuma to řekl na rovinu: tahle hra má jiné kouzlo než Breath of the Wild, kde jdete kamkoli a děláte cokoli.

Za tu upřímnost mu tleskám. Zároveň si dovedu představit, jak to zní někomu, kdo do série vlezl v roce 2017 a jehož definice Zeldy začíná i končí u paraglideru.

Aonuma versus Aonuma

Malou odbočku si neodpustím. V roce 2023 tenhle samý člověk řekl v rozhovoru pro IGN, že hry, ve kterých musíte plnit úkoly v pevně daném pořadí, jsou tak trochu hry minulosti. Nostalgii po lineárních Zeldách odbyl poznámkou, že tráva bývá zelenější jinde. Ve stejném roce se ho Game Informer zeptal na moderní remake Ocarina of Time a on se rozesmál a řekl „bez komentáře“.

Teď stojí na pódiu a ten remake nám prodává. Není to výtka, lidi mění názory a trhu se odporuje těžko. Poučné mi ale přijde, jak rychle se z her minulosti stane vlajková loď výročí.

Devět let stačí na celou generaci

Kolik hráčů dneska vůbec zažilo Zeldu, která je někam prostě nepustí? Breath of the Wild vyšlo v březnu 2017, Tears of the Kingdom v roce 2023. Komu bylo při vydání Breath of the Wild deset, je mu dnes skoro dvacet a Zeldu zná výhradně jako sandbox. Pro obrovský kus publika je Zelda synonymem svobody, improvizace a té zvláštní radosti z toho, že vás hra nechá být.

Právě těmhle lidem Nintendo pátého listopadu naservíruje hru, která je vede za ručičku a nepustí je na kopec, dokud nenajdou správný kus vybavení. Železné boty se ve Vodním chrámu naštěstí přepínají tlačítkem místo věčného lezení do menu, takže tahle konkrétní bolest odpadá. Struktura kolem ní se ale nehnula.

Ocarina of Time je pořád skvěle navržená hra, tempo má i po bezmála třiceti letech skoro dokonalé a spousta věcí v ní funguje líp než v tunách moderních napodobenin. Je to ale jiný druh zábavy. A zklamání skoro vždycky přichází z rozdílu mezi tím, co čekáte, a tím, co dostanete.

Dřina je vidět

Aby to nevyznělo jako nářek. Práci, kterou na tom někdo odvedl, poznáte na první pohled a o rychlokvašku rozhodně nejde. Nadabované cutscény, orchestrální předělávka celého soundtracku, deník úkolů, který váš postup zaznamenává do vyšívaného gobelínu. Kokiri Forest z toho, co Nintendo ukázalo, vyrostl nejmíň na dvojnásobek a Hyrule Field dostala výrazně větší dohled.

A hlavně ten mikrofon: okarínu můžete do Switche 2 zabroukat, zapískat, nebo si na ni rovnou zahrát (ano, na opravdickou okarínu), a hra ji pozná. Zrovna ten druh roztomilé blbinky, kvůli které mám Nintendo rád.

Cena 59,99 eura za digitální verzi je navíc lidovější než 79,99 eura u Mario Kart World, takže aspoň nikdo nebude nadávat, že za starou hru platí flagship prémii. Studio, které za remakem stojí, mimochodem Nintendo dodneška neoznámilo. Nabízelo by se Grezzo, tedy autoři 3DS verze a remaku Link's Awakening, jenže úniky ukazují spíš na Monolith Soft. Potvrzené není nic.

Takže?

Recenze budou nejspíš vynikající, o tom moc nepochybuju. Diskuze pod nimi vynikající nebudou, a první náznak už máme: půlka internetu si od úterý dobírá obličej mladého Linka, který podle kritiků vypadá jako fanouškovský mod v Unreal Enginu. Nad tím se dá mávnout rukou. Otázku „a kde je ten otevřený svět“ ale odbýt nepůjde, protože z pohledu nováčků bude naprosto legitimní.

Já si to koupím a nejspíš si to náramně užiju, protože na tuhle cílovku to míří přesně. Kdybych měl někomu poradit: pokud vaše Zelda začíná u paraglideru a končí u Ultrahandu, srovnejte si očekávání dřív, než zaplatíte. Dostanete nádherně vypadající muzeum.

Nintendo staronovou Zeldu vypouští dva týdny před GTA VI. To je sebevědomí jak hrom. Opírá se ale o hru, nebo jenom o její jméno? V listopadu budeme chytřejší.